Projektová schůzka - Dvory nad Žitavou

Začalo to tím, že se nám naskytla možnost zapojit se do projektu Sokrates. Vůbec jsme netušili, co se po nás bude chtít a co všechno tento projekt bude obnášet. Součástí projektu byla i cesta na Slovensko a v roce 2004 cesta do Itálie. To byl jeden z hlavních důvodů proč jsem se do něj zapojila. Přišlo září a s ním i příprava na první očekávanou cesta na Slovensko.

Snad každého bude zajímat jak jsme byli vlastně vybráni. Jeli jsme čtyři žáci, ze šestnácti zapojených. V každé skupince ze třídy většinou zvolili losování, ale u nás tomu tak nebylo. Oba moji spolužáci se jednoduše rozhodli beze mě, že pojedu já a hotovo, že pro ně bude lepší cesta do Itálie. To jen na úvod a teď už k tomu na co jistě už všichni netrpělivě čekáte - samotná cesta a pobyt.

Podle plánu jsme měli vyrazit až v úterý 14. 10., ale protože slovenská strana nezvládla úplně organizaci, tak jsme nakonec vyrazili už v pondělí. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První (ve složení já, paní Patloková, slečna Vlachová a pan ředitel) vyrazila už v pondělí v 17.15 autem. Druhá polovina za námi dojela ráno vlakem. Asi po čtyřhodinové cestě autem jsme dorazili na místo. Naši partneři z Itálie zde byli už od soboty a to byl vlastně hlavní důvod proč jsme přijeli už v pondělí. Po milém přivítání jsme dostali výbornou večeři a pak ubytování ve školním internátě. Ještě jsem vlastně ani neřekla,kde konkrétně se škola nachází - na jižním Slovensku ve Dvorech nad Žitavou.

V 7.00 hodin jsme šli na snídani a po snídani bylo představování všech zúčasněných, tj. nás, Itálské delegace a místních ze Slovenska. Z Itálie jsme se seznámili se čtyřmi učiteli a dvěma kluky (Angelem a Emanuelem). Jediný problém byl, že jsme se s nimi mohli domluvit jen anglicky. Nechci mluvit za ostatní, ale třeba zrovna moje znalost angličtiny není zrovna perfektní, takže teprve až tam jsem si uvědomila jak je znalost angličtiny nepostradatelná. Poněvadž se tato slovenská škola nachází blízko maďarských hranic, tak se zde více mluví maďarštinou, takže slovenštinu používali spíše jen kvůli nám. Ve 12.00 byla pauza na oběd a po vydatném obědě byla prezentace jednotlivých materiálů, které už měla každá strana uspořádané. Ve své podstatě jsme se navzájem seznámili se svým krajem a zvyky. Strávili jsme nad tím celé odpoledne až do večeře. Bylo to velice únavné, i když jsme vlastně jen seděli a alespoň jsme se snažili zachytit pár slov, abychom trochu porozuměli o čem se vlastně diskutovaje. Po večeři byla většinou volná zábava. Kluci šli hrát vždycky fotbal a já jsem jim alespoň tiše fandila.

Ve středu byla na programu celodenní výprava do Nových Zámků a na Kovačovské kopce. V Nových Zámkách jsme byli v kině na filmu o ekologických problémech na Zemi a na výstavě zaměřené také na toto téma. Musím říct, že takový film jsem se ještě opravdu ale opravdu nikdy neviděla. Bylo to tak strašně zajímavé, že jsme se museli hodně snažit abychom neusnuli. A asi po hodinovém rozchodu nás ještě čekala cesta na Kovačovské kopce. Slovensko je nížinatá oblast, takže zahlédnout nějaký kopec dalo velkou práci. Po úspěšném zdolání prudkého kopce se nám naskytl překrásný výhled. Ta práce vyšplhat se nahoru stála určitě za to. A pro nás to nebyl žádný problém. Ty naše kopce na Moravě - to je něco úplně jiného! Teď už jen zbývala cesta dolů a mohli jsme vyrazit na zpátky. Doma nás přivítala odpočinutá a uzdravená paní učitelka Patloková, která s námi bohužel nejela.

Ve čtvrtek nás opět čekal celodenní výlet, ale tentokrát do Bratislavy. Naše výprava byla bohužel o jednoho chudší - o pana ředitele, který musel ráno odjet. Podle mého názoru je Praha nebo jakékoli město u nás hezčí než Bratislava.

V pátek jsme se už jen rozloučili a po snídani vyrazili na vlak. Jsem moc ráda, že se mi naskytla tato možnost a mohla se tohoto setkání zúčastnit. Myslím si, že se mnou souhlasí všichni, kteří tam byli. Tímto bych ukončila vyprávění o prvním projektovém setkání.

Lenka Opluštilová